Milí přátelé, sestry a bratři,

právě jsme vyslechli Kristova slova o Dobrém pastýři, který není jen někým, kdo vykonává za mzdu nějakou činnost, ale kdo plní své poslání vycházející z lásky k ovcím. On zná své ovce a ovce znají jeho – tak, jako Kristus zná Otce a On zná Jeho. Ježíš v tomto příběhu mluví o sobě a říká to jasně: „Já jsem pastýř dobrý!“ Obraz Krista Dobrého pastýře je vzorem a současně vnitřním imperativem pro každého člověka, který přijal od Krista a jeho církve poslání pastýře. Tedy i pro mě. Byl vzorem i pro toho muže, kterého si dnes připomínáme a po němž se nazývá pražský biskupský stolec: pro svatého Vojtěcha. Nerad bych vám zde nyní dával lekce z dějin, i když se přiznám, že mě zajímají a baví.

Svatý Vojtěch totiž pro mě není jen historická postava, ale také vzor a inspirace, jak už to u svatých patronů bývá. V této katedrále jsem byl 22. května 1983 biřmován kardinálem Františkem Tomáškem – a tehdy jsem si vybral biřmovací jméno Vojtěch. Tady někde a tehdy někdy jsem si poprvé uvědomil, že být biřmován znamená nenechávat si svou víru pro sebe, ale být jejím svědkem, a že přijmout biřmovací jméno znamená přijmout s ním i určitou inspiraci a program pro vlastní život. Tehdy jsem pochopitelně vůbec netušil, kde se to dneska ocitnu, ale nyní, když se ohlížím zpět, vidím jasnou stopu Božího vedení právě v duchu svatého Vojtěcha i ve vlastním životě. Tuto stopu chci následovat i nadále a nyní se s vámi chci podělit o své myšlenky a představy o podobě služby pastýře právě v duchu svatého Vojtěcha, avšak pro dobu, v níž budu své povolání vykonávat.

Jsem přesvědčen, že životní příběh druhého pražského biskupa vesměs dobře znáte, ale přesto na úvod připomenu pár jeho životních etap. Narodil se někdy v polovině 10. století na hradišti Libice nedaleko Poděbrad. V roce 962 ho biřmoval magdeburský arcibiskup Adalbert, po němž přijal jméno. Studoval v katedrální škole v Magdeburku a získal tak exkluzivní vzdělání a evropský přehled. Stal se pomocníkem prvního pražského biskupa Dětmara a po jeho smrti byl zvolen jeho nástupcem. Ve své službě biskupa se snažil vymýtit nešvary tehdejší společnosti, především obchod s otroky, sňatky mezi příbuznými, mnohoženství, krevní mstu a alkoholismus. Pro neustálé střety s představiteli českého knížectví se rozhodl se svým bratrem Radimem odejít do Říma. Na Monte Cassinu, ve Valle Luca a v Římě na Aventinu se seznámil s benediktiny a v Římě k nim nakonec vstoupil.

V roce 992 se na příkaz papeže vrátil do Čech, přivedl s sebou skupinu mnichů a v roce 993 založil Břevnovský klášter. Protože se podmínky výkonu jeho povolání nijak nezměnily, rozhodl se Vojtěch v roce 994 podruhé opustit úřad pražského biskupa a poté, co byl jeho slavníkovský rod v roce 995 vyvražděn, byl tento odchod definitivní. V té době Vojtěch procestoval prakticky celou Evropu a nakonec odešel do Polska, kde chtěl podniknout misijní cestu k pobaltským Prusům. Misijní činnost ho nakonec stála život, když byl 23. dubna 997 zajat a umučen.

Přestože se to všechno stalo velmi dávno, jsem přesvědčen, že může být svatý Vojtěch inspirací pro mě jako vašeho nového arcibiskupa stejně jako pro každého z nás. V první řadě byl křesťanem. Byl pokřtěn a biřmován a svou víru žil. To je výzva pro každého z nás. Křesťanství není a nemůže být jen kulturní skutečností, ale mělo by stát na pevné víře, tedy na pevném vztahu člověka ke Kristu, na vztahu, který je autentický, jímž se v životě opravdu řídíme a který náš život formuje. Jakákoli polovičatost zde nemá místo. Vztahy buď máme, nebo nemáme; nemůžeme je současně mít i nemít. Být křesťanem neznamená jen to, že někam patříme, ale že vztah člověk – Bůh a člověk – člověk je žitý, viditelný, má schopnost vyzařovat do okolí a formovat druhé. Nijak násilně, ale přesto účinně podle Ježíšových slov, že máme být jako kvas v těstě, jako sůl v pokrmu, jako světlo, které svítí a tím slouží. Je-li podle mé zkušenosti víra jako vztah žita opravdově, vede nás, ale i ty, kdo se na nás dívají – mnohdy oprávněně s nedůvěrou – k potřebě se o tomto vztahu více dovědět. Proto je tak důležité vzdělání.

Vzdělání člověka zušlechťuje, dává mu schopnost nejen informace přijmout a vstřebat, ale také je kreativně propojovat. Vzdělání má podle mého názoru ještě jednu důležitou úlohu. Pomáhá člověku v orientaci ve složitém světě kolem něj, dává mu potřebnou jistotu a tím ho zbavuje strachu, frustrace a předsudků k druhým. To byl, myslím, i případ svatého Vojtěcha, kterému vzdělání otevřelo cestu nikoli jen k rozhledu, ale umožnilo mu sloužit druhým s potřebnou jistotou a pochopením pro jejich potřeby.

Velkou výzvou je pro mě ten aspekt pastýřské služby, který propojuje hlásání evangelia o dobrém, milosrdném a odpouštějícím Bohu s hlásáním jistých nároků, které na nás má. V tomto, zdá se, byl svatý Vojtěch neúspěšný. Marně se snažil změnit morální klima ve společnosti jeho doby. Jeho snahy vždy skončily odchodem ze země a já jsem přesvědčen, že to nebyl projev uraženosti, ale bezradnosti, jak předat zprávu o vztahu ke Kristu se všemi nároky, které se k tomu vážou.

Sám nevím, jak se mi tato oblast služby bude dařit, protože je zde velké nebezpečí sklouznutí k planému moralizování a odsouzení poměrů na jedné straně a plytkosti na straně druhé – to kdy bych rezignoval na upozorňování také na ty nároky, které s sebou život křesťana nese. Snad i zde je účinným prostředkem autenticita vlastního života. To, co nemohu druhému předat, a nedej Bože nařídit, to mohu sám žít, a tak o tom svědčit.

Prosím, pojďme to dělat společně. Zvu vás k následování. Nemoralizujme, ale ať je sám náš život svědectvím. Myslím, že je to cesta náročnější, ale zcela jistě ve výsledku účinnější. Vojtěchovo odcházení ze země bylo vždy poutí. Ostatně on ani jako biskup nemohl sedět doma, ale musel neustále cestovat za těmi, kteří mu byli svěřeni.

Vojtěchovy stopy jsou v naší zemi dobře patrné: kolik jen máme studánek svatého Vojtěcha nebo památných míst, kde byl, kázal, žehnal a modlil se! Být poutníkem, to není jen záležitost nedostatku rychlého dopravního spojení, které dnes máme. Být poutníkem znamená docenit nejen cíl cesty, ale i cestu samotnou.

Asi máme mnozí zkušenost, že si můžeme v hlavě srovnat leccos ze svého života, pokud se vydáme na výlet, na cestu nebo právě na pouť. Čas strávený na cestě spojený s fyzickou námahou nám pomůže očistit naše myšlenky a rozhodnutí, protože to nepodstatné má šanci být odhozeno nebo to prostě po cestě vypotíme.

Pouť je také čas jít s druhými a nejít sám. Vojtěch určitě necestoval nikdy sám. Buď se vydával na cestu s nějakou družinou, nebo byl obklopen mnichy, do jejichž společenství vstoupil. Nepřipomíná nám to něco? Ano, to je vlastně v současnosti tolik skloňovaná synodalita. Být spolu na cestě, něco spolu prožít, na té cestě se spolu porovnat, naslouchat si a nakonec dospět k nějakému společnému rozhodnutí. Být spolu na cestě – to byl častý Vojtěchův úděl a to je vlastně také pravdivý obraz církve, která je putujícím společenstvím v proměňující se době.

Už jsem se zmínil o mnišství. Mnich, řecky monachos, je někdo, kdo je sám. Součástí mnišského života je samota – nikoli jako smutná realita nebo trest, ale samota jako příležitost být sám se sebou a s Bohem. Patří k tomu i ticho. To všechno jsou v dnešní době vzácné statky, které my, přesyceni hlukem a vztahy, které jsou často narušené, nebo dokonce jen virtuální, musíme chránit, protože je čas od času potřebujeme. Dokonce bych řekl, že je potřebujeme denně, abychom se podle Kristových slov mohli uchýlit do své komůrky a tam se modlit, tedy být s Bohem a rozvažovat o své minulosti, z níž je dobré se minimálně poučit, i o své budoucnosti, k níž je potřeba získat kuráž a chuť.

Můžeme se tak inspirovat i k tomu, jak být druhým bez rozdílu na blízku v jejich starostech a být tak oním obvazištěm dnešního světa, jak o církvi hovořil papež František. My samotu někdy chápeme jako psycho hygienu, což může být dobrý základ, ale je to především pro nás křesťany prostor pro setkání s Bohem a se sebou samými. Byl bych rád, kdybychom si mohli takový prostor každý den alespoň chvilku dopřát, abychom se mohli řídit dvěma příslovími: „Dvakrát měř a jednou řež“ a „Bez Božího požehnání marné lidské namáhání“. Vojtěch to určitě nedělal jinak.

Misionářská činnost byla pro druhého pražského biskupa svatého Vojtěcha jakousi náhradní náplní jeho života či náhradním posláním v důsledku toho, že se mu nedařilo doma. Dokonce bychom ho mohli podezírat z toho, že byl útěkář. Domnívám se však, že poslání biskupa a poslání misionáře nelze od sebe výrazněji oddělit. Misionář je ten, kdo je poslán hlásat Krista, jeho dobrou zvěst čili evangelium a zvěstovat víru v něho. To je něco, co ale máme dělat vždy a za všech okolností.

On, stejně jako my dnes, nemusel nikam daleko chodit, aby se stal misionářem. Na našem starém kontinentě, v naší dobré zemi, u nás doma je opět misijní pole. Jsme tu hrstka věřících. Někdy druhé obohacujeme, někdy spíš děláme ostudu. A jsou tu jakési více či méně zachované zříceniny křesťanství jako kulturního fenoménu. Být misionářem znamená ovšem přijmout poslání hlásat živého Krista a živý vztah k němu a nikoli jen vzpomínat na zašlou slávu. Ta je prostě zašlá a někdy už úplně odešla. K dnešní výbavě misionáře patří schopnost stále znovu začínat, ale také dělat další kroky, být sebevědomý, ale ne arogantní, inspirovat se historií, ale nenechat se jí zahltit jako „starými dobrými časy“.

Myslím, že znamením času je i fakt, že jestliže byl papež před sto lety nazýván „farářem světa“, dnes se stal jeho misionářem. Být misionářem také znamená schopnost inkulturovat se, totiž vyjít z kultury těch, k nimž přicházíme, a pokoušet se křesťanskou víru v této kultuře zasít a nechat vyrůst. A to je těžké – ostatně bylo to nesnadné vždycky. Jsme oblečeni do červené liturgické barvy, kromě mě, který mám na sobě zlatý ornát, ale s červeným rubem. Tato barva poukazuje na fakt krve. Svatý Vojtěch se stal mučedníkem, prolil krev za víru, kterou hlásal.

Zdá se, že to jsou způsoby starých barbarských časů, ale bohužel to není pravda. Světové statistiky ukazují, že být křesťanem dnes je vskutku riskantní záležitost. Dva ze tří obyvatel této planety jsou pro svou víru omezováni, ohrožováni nebo jim jde o život. Ne všichni pronásledovaní pro víru jsou křesťané, ale většinou se to křesťanů týká. Být mučedníkem ale nutně neznamená krvavý konec.

Slovo mučedník vychází z řeckého slova martyros, které znamená svědka. Svědek je ten, kdo se nebojí jít s kůží na trh. Svědek je ten, kdo neuhne, když se cesty pohodlného a klidného života odkloní od života z víry. Svědek je zásadový a férový člověk, který ví, co je pro něj v životě důležité. Svědek je v podstatě velmi svobodný, protože si svobodně vybírá takovou variantu života, která je sice náročná, ale je vnitřně pravdivá. A proto se stává pro druhé někým, koho nelze přejít bez povšimnutí a reakce. U někoho to bude obdiv, u jiného kroucení hlavou nad šílenstvím, které podniká, a ještě u jiného to vyvolá vztek, či dokonce nenávist. Svědky potřebujeme, protože nám ukazují, co je v životě opravdu důležité. Proto my křesťané musíme být svědky Krista, jinak nejsme hodni svého jména. A to je také náš raison d’être v sekulární společnosti.

A nakonec jsem si nechal Vojtěcha jako Evropana. Biskup Vojtěch byl skutečně Evropanem. Je patronem nejen Čechů, ale i Poláků a Maďarů, je ctěný v Německu i v Itálii. Je tím, kdo svou osobou přirozeně propojuje různé kultury, národnosti a jazyky – a univerzálním komunikačním prostředkem bylo pro něj křesťanství. Tento přístup nezestárnul. Myslím, že děláme velkou chybu, když stále podléháme pokušení se v Evropě jeden od druhého trhnout, jeden se proti druhému vymezit, jeden z druhého získat co nejvíce výhod na jeho úkor. Pokud bude Evropa jen ekonomickým a sociálním projektem, pak je to pochopitelné chování. Ale Evropa měla, má a musí mít duši, která se z mnoha kulturních a spirituálních impulsů tvořila po tisíciletí a kde křesťanství hrálo podstatnou roli! Jsem přesvědčen, že návrat ke křesťanským, duchovním kořenům Evropy není pohledem do muzea či dávno zašlé minulosti, ale že je to sestoupení na hlubinu, které musíme mít odvahu podniknout. To byla cesta otců zakladatelů moderní Evropy, to byla cesta svatého Vojtěcha o téměř tisíc let dříve a já si moc přeji, aby to byla i moje cesta a vaše cesta, zkrátka naše cesta.

Jak na to? Myslím, a už jsem to řekl mnohokrát, že si musíme nejprve udělat pořádek ve vztazích. Hledat to, co nás spojuje, a ne to, co nás rozděluje. Musí přestat platit staré římské přísloví: „Člověk člověku vlkem,“ a musíme znovu začít žít vztahy, ke kterým jsme byli Bohem povoláni, vztahy charakterizované přátelstvím a tím, co my křesťané nazýváme ctností lásky. Musíme stavět mezi sebou mosty: skutečné, nikoli virtuální. Je třeba, abychom byli velkorysí a o druhém smýšleli lépe. Vím, že si říkáte: Ten je ale naivní! Ano, dovolte mi být naivní. Někdo to ale říct musí.

Vrátíme-li se k obrazu pastýře a ovcí, o kterém jsme slyšeli v evangeliu, pak je to obraz plný pokoje, vzájemné péče, respektu. Pastýř se inspiruje vztahem k Bohu a tento vztah přenáší na svěřené ovce. Smyslem pastýřské služby je shromažďovat a vést. Odněkud někam. Od toho, co není uspokojivé, k tomu, co lze nazvat bohatou pastvou. Pastýř musí mít vizi, vědět, kam ovce povede. Dnes jsem přišel mezi vás jako pastýř. Budu rád, když nepůjdu sám, když budeme společně hledat dobro a prospěch církve a společnosti. Budu rád, když to místo dobré pastvy společně nalezneme. Sám nedokážu nic. Spoléhám na vaši spolupráci, přátelství, modlitby. Jsem tu pro vás a budu rád, když tu budeme pro sebe navzájem. Směr je jasný: jdeme ke Kristu, který nás poté bude moci učinit oním kvasem v těstě, solí země a světlem světa. Amen.