Ocitáme se v okamžiku, kdy je velmi těžké volit taková slova, která zbytečně nerozjitří bolest, která neprohloubí náš stesk, která neotevřou otázky, na které nemáme odpovědi. Potkala nás ztráta, po které zůstane propast.

A tak obraťme svoji pozornost ke slovu, které má větší sílu než to naše lidské, ke slovu Božímu.

V evangeliu jsme slyšeli zprávu o vzkříšení Lazara. Ježíš na něm zjevuje svoji moc. Všem kdo té události byli svědky i těm, kdo dnes naslouchají, je zjeveno, že Ježíš je Pánem nad životem i nad smrtí! Já jsem toto evangelium vybral z toho důvodu, že my v tuto chvíli potřebujeme naději. A Ježíšova slova: „Já jsem vzkříšení a život, každý kdo ve mě věří, i kdyby umřel, bude žít“ se vztahují i na naše drahé zesnulé. „Kdo ve mně věří, neumře navěky.“ Tato víra znamená, že smrt není definitivní konec, tečka, ale dvojtečka, za kterou v gramatice vždy něco následuje. Jsme povzbuzováni věřit, že za hranicemi smrti jsme očekáváni, že na nás čeká někdo, kdo nás důvěrně zná, miluje a kdo nás uvede do plnosti života.

Dovolme tedy, aby teď naši bolest doprovázela i naděje evangelia.

To evangelium jsem ale vybral i proto, že obsahuje větu, kterou Ježíšovi říká sestra zemřelého Lazara Marta a se kterou se v situacích podobných té, která i nás potkala, můžeme plně ztotožnit: „Pane, kdybys byl přišel zavčas, můj bratr by nemusel zemřít.“ To je věta, která se v různých formách objevuje pokaždé, když nás překvapí smrt zejména mladého člověka. Proč se to muselo stát? Proč jsi to, Bože, dopustil? Proč jsi dopustil, abychom takto děsivě nahlédli naši křehkost a zranitelnost? Vůči Bohu je to otázka, výčitka, naléhavé vyjevení bolesti, které je zároveň ale také voláním po pomoci, po útěše!

Ježíš se nad touto větou nepohoršuje, nezačne ale ani diskutovat, či nabízet propracovanou odpověď. On s jistotou prohlásí: „Tvůj bratr bude žít. Já jsem vzkříšení a život.“

Bůh neodstraňuje smrt, nezabraňuje, aby nás postihla a ukončila naši pozemskou pouť, dokonce v Ježíši Kristu sám smrt ve velmi bolestné podobě přijal, ale ujišťuje nás, že smrt nebude mít poslední slovo. V příběhu naší nesmrtelné duše bude mít poslední slovo On sám. A my můžeme doufat, že i nesmrtelná duše našich drahých žije. Ta duše, která dávala lesk jejich očím, úsměv jejich tvářím, otevřenost vůči lidem kolem nich, která byla podstatou jejich sympatické osobnosti.

v úvodu bohoslužby za zemřelé můžeme slyšet verš jednoho žalmu, kde se volně přeloženo říká:

Ty, Bože, znáš můj počátek i konec,

celý můj život je zapsán v té knize.

Objímáš mě zezadu i zpředu, do své dlaně sis mě vložil.

Znals mě dřív, než mě počala má matka,

dřív než nastal jediný den mého života,

ty už jsi znal, Hospodine, všechno!

Tento žalm vyjadřuje prastarou lidskou zkušenost věřícího člověka: ví, že ho Bůh vidí, zná a provází vším, co přichází. Jeho láska předchází existenci každého člověka, v jeho náručí je náš počátek i konec.

P. Hugo